2022 - Rapid React

First robotics competition 2022 je za námi a s tím i cesta do Ameriky. Vše začalo slibně, sešli jsme se v plném počtu. Přes kontrolu a sken zavazadel jsme se prodírali těžko. Nebrali nás za žádnou hrozbu, ale protokol je protokol a byli hodně zaujati tím, co děláme a proč převážíme tolik elektroniky, motorů, baterek a všeho ostatního. S robotem už problémy byly, přes kontrolu se nedostal, museli jsme ho odevzdat na vlastní sken a  opět se s ním shledali až na druhé straně. Už v tuto chvíli viditelně tekly nervy, a to jsme teprve měli všechno před sebou. Před vstupem do letadla jsme byli konfrontováni s tím, že robota do letadla vzít nesmíme, protože ačkoliv máme vše papírování zcela správně a všichni si byli vědomi prezence Ludmily, jak se jmenuje náš letošní výtvor, předem, pilot a posádka však nesouhlasili s robotem na palubě a jejich slovo je finální. Naší jedinou možností tedy bylo umístit Ludmilu mezi zavazadla a doufat, že se ani neztratí v Nizozemsku, ani neponičí po cestě. První let proběhl jako po másle, v Amsterdamu jsme měli čas se porozhlédnout po letišti a podstoupit náhodnou kontrolu, jelikož jsme byli označeni oranžovou barvou jako lehce podezřelí. Poté už ale následovalo přes osm hodin v letadle, znamenajíc osmihodinové poledne, jelikož jsme odletěli po 11. hodině lokálního času, nad americký kontinent jsme se dostali v pouhých 11:30 lokálního času a doletěli jsme ještě před druhou hodinou odpolední. Delta Air Lines, se kterou jsme letěli, nám dokonce naservírovala zmrzlinu. Před doletem přišlo hlášení od kapitána letu: „Special shoutout to the Czech Republic robotics team travelling to compete in the robotics championship, round of applause everyone!“, v překladu „Rádi bychom vyzdvihli robotický tým z České republiky, který cestuje, aby se zúčastnil robotického mistrovství, potlesk prosím!“

Na letiště si pro nás přijely rodiny, které nás nejprve odvezly na Breck, kde ihned začala první fáze opětovné stavby Ludmily. Dostali jsme k dispozici dílnu, ve které pracuje jejich FRC tým. Ludmila se musela vyndat z krabice, do níž byla uložena, a být sestavena z menších, skladnějších částí. To bylo vše, co jsme toho dne stihli, měli jsme za sebou těžkých 24 hodin a všem se chtělo jít spát. Rodiny se o nás postaraly, nabídly nám večeři i místo na spaní a další den jsme vyrazili opět do práce.

Druhý den naší americké výpravy nám kompletně protekl mezi prsty. Začali jsme ho s vrtačkami v ruce snažíce se dostat Ludmilu zpět do původní podoby a doufali jsme, že ještě téhož dne se nám podaří zakomponovat součástky, které na nás v Americe čekaly, a budeme moci již ten den ozkoušet robota a pracovat na kódu. To se ale celkem nezdařilo, s Ludmilou byly problémy a nebyli jsme je schopni všechny vyřešit.

Den 3. znamenal přesun na herní plochu, což pro nás znamenalo cestu z Brecku školním autobusem. První soutěžní den obsahoval pouze tréninkové hry, a tudíž jsme měli ještě čas opravovat nedostatky, ale už jsme jasně viděli, že je to mnohem větší výzva, než jsme čekali. Zatímco ostatní týmy jen postávaly kolem svých robotů a přihlížely, v našem „pitu“ se nepřetržitě jiskřilo, aby byla Ludmila schopna vystoupit na herní plochu a soutěžit. Prvního tréninku jsme se vůbec nezúčastnili, na druhém jsme neskórovali jediný bod a zbytek tréninků také nebyla žádná sláva. Bylo jasné, že budeme muset na Ludmile pracovat průběžně, za chodu i při samotné soutěži. Komfortu v pitu vzhledem k neustálým potřebným úpravám moc nebylo, nepřetržitě  se operovalo na robotovi, který sám zabíral tak třetinu celého prostoru, skříně s nástroji stejně tolik, a tak pro členy týmu zbyly pouze minimální prostory. Tam jsme ale trávili všechen náš čas, práce totiž bylo vždy víc než dost. Oběd jsme si obstarali tak nějak improvizovaně v protilehlých garážích.

Dost už bylo příprav, den 4. a s ním soutěžení naostro přišli. První dvě hry jsme se plácali jako ryba na suchu, ale poté jsme byli obdarováni výhodným losem týmů a obstarali si první umisťovací body, mimo jiné i zásluhou konečně fungující Ludmily. Nebyla schopna tolika věcí, kolik jsme si slibovali, ale i tak to byl neskutečný inženýrský úspěch po tom, čím jsme si do té doby prošli. Následovaly další úspěšné a poloúspěšné hry, kdy náš robot vypadal jako kompetentní stroj, účastnil se boje a přispíval našemu úspěchu. Den jsme ukončili na konci třetí desítky. Náš robot byl každou hrou lepší a lepší, ale na poslední den soutěže nám zbyly jen 3 nejtěžší hry.

Den 5: poslední den soutěžení. Můžeme být hrdí na svého robota, odvedl neskutečnou práci, v posledních hrách jsme sice nezaregistrovali výhry, ale i tak jsme sehnali dost bodů na to, abychom klesli pouze na 33. celkové místo, což je pro náš tým krásný výsledek po všech předešlých komplikacích. Do vyřazovací části jsme nepostoupili, ale mohli jsme ji sledovat, což samo o sobě bylo velmi cenné, protože jsme viděli ty nejlepší týmy a co jejich roboti dělají lépe než my. Z přeplněných pitů jsme se konečně vysoukali na tribuny, které poskytovaly přeci jen více komfortu.

Den 6: Soutěž skončila, čekala nás volná neděle. Většina z nás se rozhodla navštívit Mall of America, jednu z hlavních dominant Minneapolis. Byli jsme tam snad celý den a obdivovali všechny krásy této ikony Spojených států amerických.

Den sedmý, návrat: Soutěž je již za námi, ale poslední den si pro nás připravil ještě jednu challenge. Vyklidili jsme po sobě dílnu na Brecku a připravili jsme se na odlet. Nejprve odlétali pan profesor Bukovský a Ludmila. Na letiště je doprovázel Vojtěch, který zavolal zbytku skupiny s nepříjemnou zprávou. Robota nám nepustili do letadla. Bylo řečeno, že nemůže ani na palubu, ani do podpalubí a to za žádných okolností. Po dlouhém přemýšlení jsme se nakonec usnesli na tom, že robot pojede zpět na Breck a prozatím zůstane tam. My jsme se již bez robota odebrali na letiště a vyrazili směr Praha. První let proběhl v pořádku, ale na přestup jsme měli hodinu, což by stačilo, kdyby nás nebylo hodně podrobeno ruční kontrole. Kvůli němu jsme dostali zprávu last call na náš let zatímco jsme ještě ani neprošli pasovou kontrolou. Letadlo na nás ale počkalo a do Prahy jsme dorazili všichni s výjimkou Ludmily, která na nás dosud čeká.